40/87
Síťové karty a modemy
Síťové karty
Síťová karta (Network Interface Controller, zkratka NIC) slouží ke vzájemné komunikaci počítačů v počítačové síti. Ve stolních počítačích má podobu karty, která se zasune do slotu (ISA, PCI, PCI-e) základní desky nebo (což je dnes daleko častější varianta) je na základní desce integrovaná.
Za síťové rozhraní nepovažujeme síťové porty opakovače (repeater), hubu, switche a bridge (mostu), které není v síti možno adresovat (poslat mu nějaká data).
Adresace
Každá ethernetová síťová karta má od výrobce stanoven jedinečný 48-bitový identifikátor, který se nazývá MAC adresa (též známá jako fyzická nebo hardwarová adresa). Tato MAC adresa je v první polovině identifikací výrobce a v druhé části zajišťuje jedinečnost MAC adresy v síti, a proto se může stát, že se vyskytnou dvě síťové karty se stejnou MAC adresou. V takovém případě je možné MAC adresu nastavit jinak (buď pomocí speciálního programu přímo v EEPROM síťové karty nebo jen dočasně za běhu pomocí nastavení jejího ovladače). V paměti je uložen také firmware, který provádí funkce řízení logického spoje a řízení přístupu na média ve spojové vrstvě modelu OSI.
Pro propojení síťových prvků se s kroucená dvojlinka nebo optické vlákno.
V současné době se používá několik technologií:
- Ethernet (10 Mb/s)
- Fast Ethernet (100 Mb/s)
- Gigabit Ethernet (1000 Mb/s)
Autonegotiation
Je to technologie, která umožňuje síťovým prvkům se dohodnout na společných parametrech připojení. Zařízení se dohodnou zda se použije Ethernet, Fast Ethernet nebo Gigabit Ethernet.
Autocross
Je to technologie, která umožňuje v případě potřeby automatické překřížení kabelu, tak aby bylo zajištěno správné propojení síťových prvků.
- PC ↔ Switch
- PC ↔ PC
Modemy
Modem je zařízení pro převod mezi analogovým a digitálním signálem. Modem je zkratkové slovo z výrazu „modulátor demodulátor“. Modemy se používají především pro přenos digitálních dat pomocí analogové přenosové trasy. Přenosová trasa může být telefonní linka, koaxiální kabel, radiový přenos apod.
Telefonní modem
Telefonní modem pro komutované (nesprávně vytáčené) připojení (dial-up) převádí digitální signál do pásma pro běžný hovor (standardní telefonní pásmo je od 0,3 až do 3,4 kHz).
Pro přenos pak slouží běžná telefonní přípojka. Používají se různé typy modulace, především je to dnes několika-stavová Kvadraturní amplitudová modulace -- například 16-QAM. Moderní modemy používají protokoly na samočinnou opravu a detekci chyb, automatické sledování kvality přenosu a pod. Současné telefonní modemy dosahují na telefonních linkách maximální rychlosti do 56 kbit/s (je to zároveň přibližně fyzikální maximum na analogové telefonní lince. Je to dnes již takřka nepoužívaný způsob připojení domácího počítače do Internetu (dial-up). Prakticky se s tímto způsobem přenosu setkáváme jen u telefaxů.
Modem pro pronajaté propojení
Pro propojení se používá dvou-vodičová linka (dvou-drát) jako u klasického telefonního spojení nebo čtyř-vodičová linka, pro každý směr přenosu je jeden pár vodičů. Lze tak sledovat kvalitu přenosu a nastavovat parametry přenosu pro každý směr. Čtyř-vodičová linka mimo jiné umožňuje propojení přes vhodnou plně duplexní radiostanici a vytvořit tak radio mode.
DSL modem
DSL modem (anglicky Digital Subscriber Line Transceiver) neboli modem pro digitální zákaznickou přípojku je zařízení používané k připojení počítače k DSL lince.
Srovnání s klasickým (hlasovým) modemem
DSL modemy jsou málokdy součástí počítače, ale jsou místo toho připojeny k počítači přes Ethernetový port (pak se ale už jedná o DSL router, jehož je modem součástí), nebo případně přes USB port, zatímco klasické modemy jsou většinou zabudovány do počítače nebo jsou připojeny pomocí sériového portu
DSL modemy používají frekvence od 25 kHz až 1 MHz (viz Asymetric Digital Subscriber Line) či až 30 MHz (VDSL), aby přenášené informace nerušily hlasový hovor, který je přenášen na frekvenci 0-4 kHz. Tím se liší od klasických modemů, které používají pro přenos dat hlasové pásmo a není tak možné zároveň telefonovat i přenášet data.
DSL modemy mají různou rychlost datového přenosu, od stovek kilobitů za sekundu, až po mnoho megabitů, zatímco klasické modemy jsou limitovány na pouhých 56 kbit/s
DSL modemy fungují pouze na specifické přípojce, která je propojena s DSLAMem, zatímco klasické modemy mohou pracovat s jakoukoliv hlasovou telefonní linkou kdekoliv na světě
DSL modemy jsou závislé na protokolu použitém na konkrétní lince, a proto nemusí fungovat na jiné lince (ani když je od stejné společnosti), zatímco většina klasických modemů využívá mezinárodní standardy a umí najít standard, který funguje
ADSL modem
ADSL (anglicky Asymmetric Digital Subscriber Line). Vyznačuje se asymetrickým připojením, kdy je rychlost dat přenášených k uživateli (download) vyšší, než rychlost dat odcházejících od uživatele směrem do Internetu (upload). Asymetrie naprosté většině uživatelů vyhovuje, protože odpovídá jejich běžným potřebám.
Na telefonní lince se používají pro potřeby tradičních hlasových hovorů frekvence od 0 do 4 kHz (běžné hovorové pásmo je 0,3 – 3,4 kHz). Vyšší frekvence byly dlouho nevyužity. U ADSL se pro přenos dat směrem do sítě (upstream) využívají frekvence 26 – 138 kHz u Annex A a 138 – 276 kHz u Annex B a pro přenos dat ze sítě (anglicky downstream) frekvence 138 kHz – cca 1,1 MHz u Annex A a 276 kHz – cca 1,1 MHz u Annex B. Dříve se používalo rozhraní Annex A u telefonních linek (PSTN) a Annex B u ISDN, dnes se ADSL zřizuje výhradně s rozhraním Annex B.
DSL modemy využívají frekvenční pásmo se kterým se při konstrukci přenosových tras vůbec nepočítalo.
